Osm statečných aneb cesta za zmrzlými tulipány

Bezmála tisícikilometrová vzdálenost místa konání každoročního mezinárodního turnaje Dutch Open přilákala osm českých ricochetových masochistů. První vůz dorazil do cíle okolo páteční osmé hodiny večerní, což po složitých výpočtech odpovídá osmé hodině večerní v oblasti, odkud výprava vyjela. Z vozu postupně vystoupili Miky Vondrák, Móňa Bartáková, Petr Sedláček a Honza Pulkráb, aby tak sklidili zaslouženou bolest, nastřádanou za předešlou osmihodinovou cestu. Z vozu číslo 2 o chvíli později vystoupili pilot Martin Portl, současná předsedkyně ČRA Hanka Bacílková, Čecho- Angličanka Simča Hegerová a eso naší výpravy, eso kulové, Filip Kulka.

Venku byli okamžitě přivítáni opravdu mrazivým větrem, který celou českou ricochetovou reprezentaci okamžitě zahnal do útrob centra JAWI. Druhý den, po rituálním ulomení zmrzlé nudle od nosu nocujících, proběhlo losování do 32místného pavouka, o jehož nezaujatosti a korektnosti rozhodovala losovací ruka malého Jonathana Lohseho. Taženo bylo přímo z putovního poháru, který na poslední chvíli a s vypětím všech sil nacpal do svého kufru loňský vítěz turnaje Gábor Szabó. Než znovu absolvovat podobné peripetie tohoto druhu, bylo by zřejmě lepší turnaj si v některé jeho fázi záměrně pokazit. Svou zkušenost už udělal i Gábor, a reportáž tak jistě nepřijde o svou pointu prozrazením, že si pohár letos odvezl někdo jiný. V mužském pavouku zabojovaly i tři ženy, z nichž nejlepšího umístění dosáhla Anka Hendriks, která obsadila krásné 14. místo.

Čtyřhry, jak už samotný název napovídá, jsou zajímavé tím, že jsou na kurtu čtyři hráči, z toho vždy dva tvoří jeden tým. Pro většinu zúčastněných to byl zajímavý experiment, zkušenosti zatím chybí, ale s postupem prohlubující se celosvětové krize se čtyřhry jistě rychle uchytí. Na kurtech panovala po většinu času uvolněná atmosféra, a tak měli hráči možnost pobavit také přihlížející. Na množství komických vložek by jistě vyhrál Němec Johannes Häfer, který se s Tobiasem Hambschem probojoval až do finále, aby byl po zásluze pokořen rovněž německým týmem složeným ze Stephana Rusdorfa a Mirko Lohseho. Zúčastnily se také tři české týmy, z nichž se nejlépe dařilo dvojici ve složení Miky Vondrák a Martin Portl. Ti nakonec obsadili 4. místo. Čtyřhry, hrané v sobotu navečer, byly proloženy vynikajícím rautem. Servírovalo se mimo jiné pečené vepřové koleno, které později na kurtech nestíhalo tempu nového dočasného majitele. Nyní už nezbývá než vyslovit přání, aby si čeští organizátoři našli trochu času a čtyřhry pořádali i v některých českých turnajích. Čtyřhry v sobě skrývají veliký potenciál a divácky atraktivní podívanou.

Jak už bylo napsáno, současně se soutěží mužů probíhala také soutěž žen. Na první místo těsně před turnajem tajně pomýšlela i Hanka Bacílková a bedlivě pozorovala výkony svých soupeřek. Sebevědomí jí nalomila až Anka, která nakonec Hanku v rozhodujícím utkání o první příčku přehrála celkem snadno poměrem 3:0. Stejným poměrem skončily i všechny ostatní zápasy s výjimkou utkání mezi Sylvií Morgenstern a Suzan Verploegen, kdy Sylvia před svou kapitulací uštědřila Suzan alespoň jeden set. Na třetím místě se umístila Simona Hegerová, které ricochet zalezl doslova pod kůži, protože ač dlouhou dobu netrénovala, její údery neztratily nic ze své agresivity. Český benjamínek Monika Bartáková obsadila sedmé místo, za které jí při vyhlašování výsledků bylo uděleno něco, co připomínalo toustový chléb. Monika může být se svým výkonem spokojena, atmosféra mezinárodního turnaje ji vybičovala dokonce i k několika prudším pohybům, které překvapily nejednoho českého fanouška.

První kola turnaje mužů k sobě svedla zajímavé dvojice hráčů. Favorité jako Gábor Szabó, Honza Pulkráb, René Wieten, Johanes Häfer a konečně Ruud van der Zwaluw se celkem bez námahy probojovali do první šestnáctky. Oproti tomu se první kolo nevydařilo ranaři Martinu Portlovi, který podlehl zkušenému holandskému hráči Mart Kooyovi ve čtyřech setech. Martin se vůbec v klíčových zápasech trápil. Jeho trápení vyvrcholilo v neděli ráno v semifinále o velký „plate“, kdy se střetl s neméně nervózním Petrem Sedláčkem a společně tak utvořili dvojici, která hrála hru od ricochetu na hony vzdálenou. Tento souboj měl pouhé dva diváky, Hanku Bacílkovou, fanynku Martina, a Honzu Pulkrába, fanouška Petra. Honza Pulkráb vycítil šanci pro svého svěřence a nepřestával hulákat, aby se Petrovi hlavně povedlo podání. Podání bylo u obou dvou hráčů kamenem úrazu a alfou-omegou celého zápasu. Dalo by se snad přirovnat k člověku, který běží proti zdi v uzavřené místnosti, přičemž zeď při každém pokusu vždy spolehlivě mine. Zřejmě o něco méně nervózní byl Petr Sedláček, který ztratil méně podání a v koncovce zápasu se štěstí přiklonilo na jeho stranu.

Z Čechů z prvního kola postoupil poslední dobou trofejemi a uznáním ověnčený Filip Kulka, který si poradil s Petrem Sedláčkem a během turnaje na sebe strhával čím dál větší pozornost. Ve druhém kole nastoupil holobrádek Filip proti majiteli areálu Renému Wietenovi. Respekt vůči jeho osobě ovšem nikterak neprojevil. V předtuše prvního velkého překvapení turnaje se před prostředním kurtem v přízemí začalo hromadit nezvyklé množství přihlížejících a jméno neznámého drzého mladíka se nejen pro jeho dobrou výslovnost začalo z davu ozývat stále častěji. Filip s Reném držel po celou dobu krok, a zatímco René si otíral čelo už po prvním setu, Filip zapřemýšlel, co by ještě mohl zlepšit, aby se diváci lépe bavili. Marně René vzpomínal na svého úhlavního nepřítele Jirku Kisvetra, s nímž měl někdy aspoň šanci vybojovat vítězství. V rozhodujícím momentu Filip prodloužil svá podání těsně před zadní čáru, čemuž se jeho soupeř nedokázal dlouhou dobu přizpůsobit. Reného nakonec porazil v pěti setech, ale s chladnou hlavou. Vypadá to, že si na českých ricochetových stránkách v rubrice sportovec měsíce ještě nějaký ten měsíc povisí.

Dost však bylo Filipa Kulky, zaostřeno je nyní na zahraničí. Ruud van der Zwaluw, který svými výkony nenechal jedno oko suché právě před rokem, kdy se na stejném turnaji probojoval až do finále a svedl vyrovnaný souboj s tehdy neporaženým Gáborem Szabó, si svým stylem a raketovým vpádem mezi ricochetovou špičku získal sympatie nejednoho přihlížejícího. Ve třetím kole sebevědomě vstoupil na ricochetová prkna proti jemu neznámému Čechovi a opět rozehrál skvělou podívanou. Jeho hra ale postupně ztrácela na razanci. To bylo zrovna v momentě, kdy se jeho soupeř rozhodl zabrat. Ruud se nestačil bránit přesným křižným míčům, zahrávaným střídavě vždy do jednoho ze zadních rohů. Jeho soupeř sklízel potlesk nejen od publika, ale i od samotného Ruuda, což bylo velmi sympatické. Filip Kulka tak senzačně vyřadil hned druhého top hráče, přičemž na vyřazení Zwaluwa mu stačily pouhé čtyři sety.

Další změnu oproti předešlým ročníkům zařídil neoficiální trenér norské reprezentace, Němec Johannes Häfer, který ve čtvrtfinále překazil veškeré plány Gábora Szabó. V dramatickém a ostře sledovaném utkání porazil agresivní a promyšlenou hrou favorita 3:1 a Gábor později ztratil veškerou motivaci a na rozdíl třeba od Zwaluwa, hrajícího stále na sto procent, na něm bylo vidět veliké zklamání. Zwaluw svým zdravým přístupem ke hře nakonec Gábora v dalším kole porazil, a tak jindy vyhrávající Gábor daroval výhru i v posledním zápase a to svému otci, který se díky tomu umístil na pohádkovém sedmém místě.

Cesta greenhorna z Kosmonos skončila až v semifinále, kde už nestačil na chytrou hru gumového Němce Häfera. Filip pak i v posledním zápase o třetí místo bohužel podlehl mrštnému Johanu Remmersovi z Holandska, nad kterým již vedl 2:0. Na změnu hry Remmerse však nedokázal reagovat a Nizozemec tak i díky mnohým spárám slavil třetí příčku. Filip se i tak stal druhým z celé české výpravy. Láskyplní rodiče i jeho přítelkyně, která má v určitých okamžicích vždy pravdu, ho jistě doma přivítají s otevřenou náručí.

Až do finále celkem nevytížený Honza Pulkráb odehrál jedno ze svých nejlepších utkání v sobotu večer, kdy byl ke hře mimo soutěž vyzván Ruudem van der Zwaluwem. Dobře, že si Honza stihnul také zahrát čtyřhru. Do finále se totiž neprobojoval nikdo jiný než Johannes Häfer, který se v průběhu doublů pohyboval opravdu v širokých mantinelech pravidel a také je efektivně využíval. Häfer, dle svých slov hrající pouze pro zábavu, si vynucoval každý LET, oproti tomu soupeři nikdy žádný nepřiznal. Tato zkušenost byla pro Honzu ve finále klíčová, když jindy velmi benevolentní, tentokráte ukázal ostré lokty a soupeři se postavil na odpor.

Na Honzu čekal opravdu těžký zápas, Häfer byl skvěle připraven a nechytatelné míče vybíral tak, že ani nebylo vidět jak. Dlouho to vypadalo, že Honza je tím slabším. Několik zkažených stropů však Honzu od vyloženě ricochetového stylu neodradilo, postupem času získával na sebedůvěře a množství stropů, kterými Johannese zasypával, vedlo ke kýženému výsledku. Utkání se rozhodovalo až v pátém setu, kdy Honza po vyhraném posledním míčku krásně uvolnil emoce a nechtě donutil svou raketu o zem přeskočit ochranné sklo kurtu. Z jeho čisté radosti se málem neradovala Hanka Bacílková, která hozenou raketu pozorovala z velmi blízké vzdálenosti. Okolo obou borců se poté utvořil hlouček fanoušků, který oběma děkoval k opravdu nevšednímu zážitku. Finále bylo po delší době divácky velmi atraktivní a pro oba dva borce velmi náročné.

Na závěr je třeba poděkovat organizátorům akce, kteří se svého úkolu zhostili s lehkostí, podobně jako na ricochetových kurtech.

Rozšířená fotogalerie k nalezení na facebookových stránkách.

Petr Sedláček