Čundrcountry reportáž z turnaje Super A - prvního turnaje v novém táborském centru

Jedna hlava pomazaná nedávno prohlásila, že na rozdíl od squashe je ricochet spíš taková kotlíkárna, kde každý zná každého a všichni hráli se všemi. Sem tam si i společně zazpívají.  A poslední turnaj kategorie Super A byl opravdu velikým táborákem. Okolo kotlíku se sešli zejména hráči zevlující v popředí národní ricochetové tabulky, například Dalibor Sova, Martin Portl, Petr Sedláček nebo Eda Kočvara. Výše zmínění byli nasazeni rovnou do druhého kola.

V neposlední řadě dorazil také čundrák Miky Vondrák.

Dle aktuálního umístění o poznání slabší hráči jako Jan Pulkráb, Martin Volf, Filip Kulka, Jirka Herda a další jim podobní se prvnímu kolu nevyhnuli, a proto si také pro jednou vyzkoušeli, jaké to je přešlapovat již v 9 hodin ráno v promrzlé místnosti před kurtem. Naštěstí pro ně se turnaj odehrával ve zcela novém táborském sportovním centru Peta, které je pod správou kudrnáče Alana Mačora. Alan, vědom si svého brzkého nástupu do turnaje (začínal pěkně sebemrskačsky v 8:30 s Alešem Bendou), celou noc přihazoval pod kotlík. Byl z toho celou sobotu náramě ukoptěný, až svým zraněním ke konci dne náležitě podlehl.

Na začátek by se též slušelo napsat, že počet přihlášených hráčů se vyšplhal až k číslu 36, a tak se muselo přikročit k nepopulárním škrtům a organizačním úpravám, aby bylo vůbec možné turnaj dohrát alespoň ve večerních hodinách. Po těchto úpravách už ovšem organizace probíhala na výbornou, finálový zápas se odehrával zhruba v osm hodin, tedy v době, kdy ešus s dotovaným gulášem již zel prázdnotou. Po celou dobu turnaje byla k dispozici sauna a relaxační zóna vytvořená z žíněnek, které byly okamžitě zabrány pro kempink rodiny Kulkových.

První kolo nepřineslo žádnou záhadu, jen žíněnkář Filip Kulka zvolil vyčkávací taktiku a rozhodl se odehrát s každým pět setů. To se zase zdálo nespravedlivé těm, kteří v prvních kolech prohráli a následně prožili na kurtu sety nanejvýš tři. Maximalista Filip tedy postupně od prvního kola nechal v pěti setech vyniknout nebývale ricochetového Kubu Jírovského, Filipa Rolence, Petra Sedláčka, až konečně ve čtvrtém kole narazil na Romana Cenka, který se s ním ale vůbec nemazlil a zkušeně prohrál v poměru 1:3. Zde tedy máme prvního finalistu a o tom druhém se bude rozhodovat až v následujících odstavcích.

Ve druhém kole v zápase mezi Martinem Vlachem a Petrem Sedláčkem bylo druhým jmenovaným vsazeno spíše na verbální obratnost než na profesionální úchop zvoleného nástroje a propracovanou techniku. Martin je hráč poddajný, a tak se svým protivníkem nechal strhnout k rozmarnému klábosení. Po deseti minutách to už nevydržel organizátor turnaje Alan Mačor, který zjevně nespokojen s průběhem časového harmonogramu imperativně pobídl oba hráče k započetí hry. V bujarém veselí a za doprovodu hurónského smíchu obou hráčů se zápas ubíral celkem tušeným směrem, tedy směrem k výhře Martina Vlacha. Za stavu 2:0 se ovšem na kurtu začaly dít po čertech divné věci. Martin zřejmě začal přemýšlet nad příběhy, které mu během dosavadního zápasu navyprávěl Petr, míčku si skoro nevšímal a Petr začal sklízet ovoce své taktiky. Čím více se Martin podivoval nad přesností úderů svého soupeře, tím se Petrovy údery stávaly hůře hratelné. Je ale také dost možné, že zaúřadovala technika, která se celkem nespravedlivě naklonila na stranu méně zkušeného, frajera navoněného, Petra. Martin už byl celý zoufalý, s nepřízní osudu si nedokázal poradit a svému soupeři daroval další tři sety. Frajer navoněný měl samozřejmě velikou radost, hned se o svou výhru běžel podělit s Honzou Pulkrábem. Ten, kdo ví proč, jeho radost nesdílel a s rukama na prsou ukázkově před Petrem prchal.

Martinova smůla doznala vrcholu mimo kurt, když pod ním praskl míč na pilátes a tak z něj Martin alespoň vytvořil epesní koupací čepici, perfektně padnoucí leda tak obryni Stáně.

Dalibor Sova, dosavadní lídr tabulky, si zřejmě svou roli vyměnil s Filipem Kulkou a během celého turnaje nijak výrazně nezdržoval. Ve druhém kole odhodlaně nastoupil na Mikyho Vondráka, kterého zdolal v pouhých třech setech. Kolik energie je ale člověk schopen nashromáždit během pouhých čtyř hodin spánku, o tom se Dalibor přesvědčil hned v dalším kole, kde podal celkem mizerný výkon proti Honzovi Pulkrábovi. Martin Klouček se v tu chvíli dokonce podivil, proč jemu Dalibor na kurtu dělá takové problémy, a vzápětí si zchladil žáhu na Martinovi Portlovi, kterého ovšem během dne neopouštěla slavnostní nálada.

Čtvrté kolo bylo klíčové pro Honzu Pulkrába, který se na kurtu potkal s Martinem Volfem – a že bylo na co koukat. Bylo to zřejmě divácky nejatraktivnější utkání, ostře sledované hned dvěma rozhodčími a celé pak pod policejním dozorem. Honza do zápasu nevstoupil vůbec špatně, po dlouhé absenci na významnějším republikovém turnaji bylo zřejmé, že postupně znovu získává důvěru ve své schopnosti, ale Martin hrál ten den prostě skvěle. Ten styl a ta razance. Zrození šampióna v přímém přenosu! Volfi neustále zvyšoval rychlost odpálených míčků a skvěle je umisťoval do zadních rohů Alanových kurtů. Za stavu 2:0 pro Martina každý čekal Honzovu typickou otočku, ale Martin si tak cenné vítězství už nenechal utéct. Po třech těžkých setech nikoho nenechal na pochybách, že patří k ricochetové špičce a že nejspíš listopadové Super A vyhraje.

Na druhém kurtu současně probíhal souboj generací, v němž poměřili své síly Petr Motalík a všemi mastmi mazaný Jirka Herda. Petr má lví podíl na vybudování tohoto centra a není proto divu, že na kurtech zná každou spáru. Taková znalost mu zřejmě dopomohla k výhře nad Jirkou, a tak si to mohl v posledním zápase rozdat s odrážedlem Filipem Rolencem. I v zápase o celkové umístění byl Petr úspěšnější a po velmi sympatickém výkonu obsadil deváté místo.

Konečné třetí místo v turnaji obsadil Honza Pulkráb před Romanem Cenkem po napínavém pětisetovém souboji. Díky systému Super A na turnaji nasbíral solidních 2587 bodů a s počtem jediného odehraného turnaje sezony se vyhoupl na páté místo žebříčku.

Jak už bylo více než naznačeno, finále se odehrávalo v duchu nastupující generace, což je přesně to, co současný ricochet potřebuje. Martin Volf razancí, s níž otevřel dveře kurtu, předvedl, že má stále sil na rozdávání. Současně tímto jedním pohybem kurt dokonale odvětral, a protože byli oba finalisti dostatečně rozhýbáni z předchozích zápasů, nezbývalo než začít. Martin do zápasu nastoupil podobně jako na Honzu Pulkrába v předchozím kole. Nízké balony, zahrávané těsně nad červenou čáru přední stěny kurtu, byly, jak když je naprogramuje. Filip, kterého na druhý den čekaly nelehké derivace a limity, nedokázal převést své soustředění na kurt a Martin Volf tedy matematiku neřešil vůbec. Přetrhl tak Filipovu šňůru pětiseťáků a nejkratším možným způsobem zvítězil na prvním letošním turnaji třídy Super A.

Po turnaji se pořádal krátký seminář na téma “stavba sportovního centra“, prokládaný občasným pinkáním na squashovém kurtu, nalézajícím se přímo před diskusní zónou, tedy před recepcí. Alan, pln dojmů z uplynulých měsíců tvrdé dřiny a také opojen nebývalým počtem účastníků turnaje v nově vzniklém centru, rozradostněně vyprávěl pozůstalým do časných ranních hodin.

Sportovní centrum Peta zvládlo svou premiéru s lehkostí, přejme mu tedy, aby se tato lehkost stala jeho symbolem, lákala stále více účastníků, a zabezpečila tak jeho věčný provoz.

Nazdar.

Petr Sedláček