Sladké Holandsko - Dutch open 2015

Jak jistě všichni dobře víte, v druhé polovině března se v Holandském Alphen aan den Rijn konal tradiční turnaj v ricochetu. Místní sportovní centrum JAWI přivítalo na svých šesti kurtech hráče z České republiky, Polska, Německa a pochopitelně domácího Nizozemska. Určitě nikomu z vás neuniklo, jak skvěle se našim hráčům a hráčkám dařilo. Dovolte mi, abych vám z tohoto turnaje v následujících řádcích vylíčil své dojmy coby fanouška a začátečníka v tomto sportu.

Protože je v Holandsku spousta turisticky zajímavých míst, rozhodli jsme se s Martinem Portlem a Hankou Bacílkovou vyrazit z Pardubic již ve čtvrtek ráno, abychom si pátek mohli užít výletěním. Cesta zabrala celý den a místní sportovní centrum nás přivítalo zahalené do noci. Po vřelém přivítání s René Wietenem a jeho ženou a mých prvních pokusech o plynulou angličtinu následovalo ubytování v prostorách tělocvičny. Včasný příjezd nám zajistil výběr útulného místa v klidném rohu, navíc v blízkosti potřebných elektrických zásuvek. Unaveni po dlouhé cestě jsme v místním baru zhodnotili dojmy z prvního dne nad sklenicí piva a vybrali tři místa, která bychom chtěli v pátek navštívit.

Se vstáváním jsme nespěchali. Vyhřátý spacák a zkoprnělá záda z tvrdé podlahy byly silným argumentem, proč se ještě na chvíli otočit na druhý bok a dělat mrtvého brouka. Větší část naší výpravy navíc čekal o den později náročný turnaj, tak bylo potřeba načerpat síly. Když jsme se konečně vzchopili, vítala nás již připravená snídaně, na můj vkus poněkud přeslazená, ale protože hlad je nejlepší kuchař, za chvilku na stole nezbyl ani drobeček. Výletní pátek mohl začít. Každý by asi jako první volbu vybral Amsterdam, my jsme se ale rozhodli pro jiná místa. Tím prvním bylo městečko Gouda, asi 40 kilometrů jihovýchodně od Alphenu. Jak už název vypovídá, dalo se čekat, že tam najdeme nejeden obchůdek se sýrem. Rozmanitost těchto mléčných výrobků byla opravdu ohromná a s naším omezeným rozpočtem docela zamávala. Gouda je ale pastvou i pro oči. Snad každá větší ulice je uprostřed rozdělená vodním kanálem, nábřeží jsou lemovány vzrostlými stromy, travnaté plochy osvěžovaly modravé kvítky krokusů a to vše se ocitalo v sevření malebných letitých domů. Město ideální k romantickým procházkám. Další zastávkou byl skanzen Kinderdijk. Desítka větrných mlýnů ve spojení s prosluněným dnem vytvářely nádherná panoramata k nejedné fotce. Po vodním kanálu se proháněly lysky černé, slípky zelenonohé a vodu čeřily i dvě výletní loďky. My jsme dali přednost pěší túře po asfaltové stezce. Poslední zastávkou bylo přímořské městečko Hoek van Holland. Až na muzeum válečného opevnění zde není asi v tuto roční dobu žádná jiná zajímavost. Pro nás to ale bylo místo splněného snu – procházky po pobřeží.

Po návratu z výletu již sálala z JAWI centra turnajová atmosféra. Badmintonové kurty se staly dočasným zázemím pro diváky a odpočívající sportovce. Spacáky v tělocvičně se od předchozí noci několikanásobně rozmnožily a jejich obyvatelé si dali dostaveníčko na baru. Česká výprava již byla téměř kompletní. Nálada se nesla ve velmi přátelském duchu. Jména všech nových tváří, jež mi postupně Martin s Hankou představili, jsem sice v paměti dlouho neudržel, ale bylo jasné, že to v následujících dvou turnajových dnech napravím. Nakonec padlo pár piv, poslední domácí řízky a šlo se spát.

Sobotní ráno začalo zvonkohrou budíků. Každý spacák preferoval jiný styl. Poetické. Nový den nám rozzářil i Martinův kompliment, jak hezky jsme s Haničkou chrápali. Následovala snídaně, páteční nutelu s čokoládovou drobenkou doplnila v sobotu konečně i šunka a sýr.

Po snídani proběhla prezentace hráčů, výběr poplatků a nahlášení dalších účastníků k noclehu a večernímu rautu – přátelé, rodina. Klání mohla konečně začít. Na soupiskách viselo 32 jmen pro turnaj mužů (včetně Hanky Bacílkové a Aleny Procházkové) a šest jmen pro turnaj žen. Protože Hanka je opravdový nezmar, čekal ji i večerní turnaj ve čtyřhře. Jak jsem si nechal vysvětlit, hrálo se systémem na dvě prohry. Přijde mi to spravedlivé, neboť umožňuje hráčům se špatným losem pro první kolo i nadále bojovat o nejlepší příčky. To už se ale pomalu blížila desátá hodina dopolední.  Všech šest kurtů zalilo bílé světlo zářivek a organizátoři začali svolávat první dvojice na hrací plochy.

Jako nehrajícímu účastníkovi mi byl svěřen úkol fotografa. Od momentu kdy turnaj začal, jsem si prakticky nesedl. Byl to neuvěřitelný cvrkot. Míčky bušící o stěny šesti kurtů připomínaly hlukem krupobití. Tu a tam se ozvalo emotivní zahřmění v podobě křiku některého z hráčů. Jeden se rozčiloval nad svým špatně zahraným úderem, jiný se zase dožadoval nového míčku po sporné situaci. A protože na turnaji chyběli rozhodčí, bylo takových momentů celkem dost. Jak čas ubíhal, byla na hráčích znát rostoucí únava. Sem tam přibyla i nějaká modřina a i těm největším, věčně usměvavým, sympaťákům, začaly tuhnout rysy. Zvláště po prohrách. Velmi úsměvné mi však přišlo sledovat, jak muži snášeli porážku od našich holek. Specielně Ája Procházková dávala některým pánům výprask v rozdílu třídy, čímž jejich úsměv vypadal jako po rozžvýkání šťovíku. Přibližně od poloviny hracího dne již bylo zřejmé, kdo bude bojovat o nejvyšší příčky. Doslova koncertem pro oko diváka mohu nazvat hru v podání Honzy Veselého nebo Jirky Procházky.

Když se přiblížil večer, mnozí si již mohli oddechnout. První náročný den jim skončil, čas na raut. To však neplatilo pro hráče ve čtyřhrách. Někteří, jako naše předsedkyně Hanička, měli v nohách i 7 zápasů z dvouher a šli bojovat ještě v dalších třech v doublu. Pro mě to bylo vůbec poprvé, co jsem tuto hru v ricochetu mohl spatřit. A byť jsem již hlady šilhal, vydržel jsem až do posledního míčku. Hra nepostrádala prvky napětí a byla plná legračních situací, které brali s úsměvem i samotní hráči. Vítězem se nakonec stala dvojice Ralf Pretschner a Robin Eichhorn. Z našich se nejlépe umístili v konečném pořadí čtvrtí Standa Menoušek a Kuba Šolín. První část turnaje končí. Světla zhasínají, je čas na večeři v podobě rautu. Jak se ale ukazuje, na ty nejvytrvalejší borce toho k jídlu moc nezbylo. Jestli bych měl označit nějaká slabší místa tohoto turnaje, pak to bude, kromě chybějících rozhodčích, i slabší úroveň stravování. Za 10 Éček by si nejeden z dotázaných představoval víc. Ale nepřijeli jsme tam na hody. Zpátky na kurty…

Nedělní ráno bylo o poznání jinačí než to sobotní. Spacáková zvonkohra se již nekonala, nikdo ze svého příbytku očividně nespěchal a pozdravy dobrého rána více pramenily ze slušnosti než z radosti z dalšího sportovního klání. Únava prostě byla znát všude, kam se člověk podíval. A pro potěchu slepců zde byly i zvukové doprovody bolestí sténajících jedinců. I hrající pořadatelé, jakoby se najednou vytratili a organizace byla tak trochu ponechána napospas hráčům. Kdo si chtěl odehrát svůj mač, musel si s trochou nadsázky najít soupeře a ukrást kurt. Jeden z hráčů dokonce svého soupeře hledal marně, neboť ten zápas pro svalové zranění předchozího večera skrečoval. Když už se objevil někdo, kdo tomu trošku šéfoval, byla na něm znát nervozita z toho, že se začíná nedělní program dostávat do časového skluzu. To vše ale nakonec z hráčů opadlo, neboť byly k vidění ty nejnapínavější bitvy. Specielně finále mezi Jirkou a Honzou posadilo na zadek každého, kdo vydržel až do konce. Velmi časté dlouhé výměny, ladný pohyb na kurtu a na milimetr přesně vedené údery byly opravdovou lahůdkou. Oba hráči dokázali na kurtu projevit i notnou dávku humoru, čímž celý závěr turnaje dostal opravdovou třešničku na pomyslném dortu. Pro českou výpravu je o to cennější, že jsme dokázali vybojovat první tři místa v mužské disciplíně (Jan Veselý, Jirka Procházka, Filip Rolenec) a první dvě v ženské (Ájá Procházková a Hanka Bacílková). Lepší výsledky jsme si snad ani nemohli přát!

Nedělní program se nachýlil ke konci. Kurty pro tento ročník definitivně potemněly a všichni se přesunuli do baru k vyhlášení šampionů. Po předání putovních pohárů a hezkých cen přišlo na řadu focení. Celý turnaj uzavřelo pár slov poděkování a vysloveného přání ke shledání v příštím roce. Pak už se začali účastníci pomalu rozjíždět do svých domovů. My odjeli mezi posledními.

I přes drobné nedostatky musím před pořadateli smeknout, jelikož organizace takového podniku na šesti kurtech jistě není snadnou záležitostí. Zvláště, když se sami účastní zápasů. Děkuji Hance Bacílkové a Martinu Portlovi, že jsem se s nimi mohl účastnit takového turnaje. Byl pro mě prvním zahraničním a zanechal ve mně spousty zážitků. Přeji všem zúčastněným hodně radosti z ricochetu a příště se budu těšit nashledanou.

Martin Prchal

Fotografie z turnaje zde.